JEN TŘI „HOLUBI“ MU ULETĚLI

JOSEF PANÁČEK

STŘELECTVÍ – SKEET

MONTREAL 1976

Jaký je rozdíl mezi střelbou na asfaltové holuby, což je vaše olympijská disciplína, a střelbou řekněme na bažanty?

„Dalo by se povědět, že střelba na bažanty je jednodušší, protože jdete polem a často vám vyletí pod nohama. Může se však taky stát, že ten bažant letí mnohem dál a úplně jinými úhly než ten asfalťák. Pak je to obtížnější. Navíc asfaltový holub se po zásahu znehodnotí, prostě je to vidět. U bažantů tomu tak není. Dostanou třeba tři čtyři broky a ještě odletí. Mnoho takhle zasažených hyne, aniž by je lovec našel.“

Zastřelil jste někdy živého holuba?

„Jistě. Donedávna to dokonce byla taková moje specialita lovu. Divocí holubi, hřivnáči. Mám holuby umělé, které položím na pole, někde poblíž se maskuju a to hřivnáče při tahu vábí. Neznají terén, hledají potravu a už je máte na mušce. Jenže letos mi ten hlavní tah unikl, přizpůsobil jsem se manželce, jeli jsme si vyvalovat šunky do Soči, takže moje pravidelné lovecké dovolené se nekonaly. Obvykle si ty čtyři týdny rozložím. Pár dnů v červnu třeba na srnce, potom na hřivnáče, potom na kačeny a tak. I když pracuju v Brně, jsem doma ve Starém Městě, tedy vlastně v Uherském Hradišti, kde jsem členem mysliveckého spolku.“

Když se řekne Uherské Hradiště, hned se vynoří představa vinných sklípků. Jak jste se tam vůbec mohl narodit a žít, když jste – a to je o vás všeobecně známo – zapřísáhlý abstinent? A co leče, při kterých se vždycky oslavuje se skleničkou?

„Je to divné, ale je to tak. Mně prostě alkohol nechutná. Piva si nelíznu, o vínu a tvrdém pití ani nemluvím. Vypiju tak leda skleničku cinzana, jednu, prostě něčeho sladkého. Věřte nevěřte, já opravdu musel začít dávat přednost brokové střelbě na pernatce před kulovnicí na vysokou, protože při leči, která je vlastně povinná, mně jako abstinentovi bývá trapně.“

Zůstaňme tedy u brokové střelby, ale ne na pernatce. Tedy u slavného Montrealu. Vzpomenete si vůbec někdy na tohle město?

„Jéje, to bych řekl že ano. Ono mi vůbec všechno došlo až později. Teď mám na to víc času. Když jsme tam letěli, ani jsem si moc neuvědomoval tu odpovědnost. Já si říkal: tak do patnáctého místa a budu spokojený. Když jsem vyhrál, přišly telegramy. Od prezidenta republiky, od úplně neznámých lidiček, já začal chápat, co se mi vlastně poštěstilo a co to může znamenat pro brokovou střelbu. A vůbec jsem na to neměl, nebo líp: jen jsem si myslel, že na to nemám…“

*

Pěkné nadělení. Vnímá to, i když se snaží nevnímat. Dvanáct lidí, brokaři, kuličkáři, maséři v jednom bytovém jádru olympijské vesnice. Každý má jiný způsob rozptýlení, odpočinku, taky jinou hodinu večerky. Ale možná je to dobře. Že není čas na svíravé myšlenky. Trenér Málek správně říká, že sportovní střelba není gymnastika nebo plavání, aby člověk dělal rekordy v patnácti letech, že to chce dávku zmoudření, zralost. Není však v Panáčkově případě pojem zralosti trochu přehnaný? S devětatřicítkou na krku? Kromě střelce Štefana je tu z našich nejstarší. Asi to mělo vyjít s Mnichovem před čtyřmi lety. Rok předtím vystřílel se 198 zásahy (na 200 ran) ve skeetu nový československý rekord. Byl v nominaci na OH. Že jeho jméno škrtli, se dozvěděl až ze zadní stránky Rudého práva. Ty krávo, užíral se. Pak si řekl: a co? Asi je flegmouš. Anebo dost dobrý realista, který bere věci, jaké jsou. A nevzrušuje se zbytečně.

Teď by se měl vzrušovat. Při tréninku dva chybné zásahy z jediné položky pětadvaceti střel. Je to vůbec možné? Kterou skulinou zdrhla tak nenápadně forma? (Ještě že mladíček Pulda v přípravě válí.) Hrbí hřbet nad dopisem manželce. Co jí má vlastně napsat? Něco o mrakodrapech? Nebo o tom, jak si neustále vyzvedával svou zbraň v maringotce, střežené příslušníky kanadské policie a jak tam nepřestával trénovat na sucho? Dospěl k názoru, že ostrý trénink by zbytečně vysiloval, že „sušení“ a nahazování je vlastně v jeho sportu to nejdůležitější. Ona je to taky pěkná fyzička, nahodit, zacílit, povolit. Belgická brokovnice Browning ze zásilky, která přišla před OH, váží tři a čtvrt kilogramu, když ji nahodíte pětsetkrát, udělá se na rameni taková dlouhá modřina, ale rameno si musí na pažbu zvyknout.

Hrbí se nad dopisem, někde vyřvává píčovinky magnetofon, hledá slova, kterými by Zdence vypověděl, že v téhle bláznivé i podivuhodné atmosféře, do níž byl vržen, se snaží zůstat sám sebou, tedy kliďasem, obrnit se proti návalům nervozity, i když mu to zrovna náhle nestřílí. Počkat, ještě tohle. Manželka přece ví, jak náruživý je jedlík. A jídelna v olympijské vesnici, otevřená od rána do půlnoci, nabízí takový výběr laskomin, že se do „soupeře na talíři“ pouštěl s pořádnou vervou. Ještě že si po několika dnech stoupl na váhu. Rychle přibrzdit nebo bude zle! Nemít hlad, ale nebýt ani najedený, jen to je správné.

Vždycky býval těžká váha. Míval i přes metrák. Když jako budoucí soustružník nastoupil do učiliště v Hradci Králové, byla tam půjčovna sportovního nářadí. Nejvíc ho vábila koule. A uměl se do ní opřít. Sedmé místo na závodech v Rychnově nad Kněžnou vyvolalo ctižádost. Začal se rychle zlepšovat, výkony si psal, ještě má ten zápisník někde schovaný. Na dorosteneckém přeboru v Plzni vyhrál, koule mu uletěla na 15,45 m. „Vida, myslivec a takhle si ze soupeřů vystřelil,“ smáli se. Tahle vášeň, kterou zdědil po dědovi, náruživém a proslulém pytlákovi a postrachu lesní zvěře, se s ním táhla už od dětských let. První zbraní byla špuntovka, kterou mu koupil tatínek na pouti ve Velehradě. V patnácti vzduchovka, pak malorážní pistole, se kterou vystřílel I. výkonnostní třídu. Stále však pošilhával po brokovnici. Jenže ono to leze moc do peněz. Vystřelíš jednu ránu a tři koruny jsou pryč. Hezkou hromádku zelených stokorun prostřílel, než začal závodně ve Zbrojovce Uherský Brod. Zdenka jeho vášeň naštěstí vždycky podporovala. Vždyť se do sebe zamilovali na střelnici! I na hony s ním chodí. Určitě pochopí, jak mu v tom velkém městě za oceánem je bez potřebné formy Viléma Tella.

Ještě připisuje: „Jestli tu vybouchnu, tak aspoň přivezu mnoho barevných slajdů, protože nejen zběsile trénuju na sucho, ale taky fotografuju. Drž mi palce, ať jsem do patnáctého místa!“ Vykřičník. Zalepit obálku a jde se na kutě. Ráno začíná závod.

*

„Hop,“ vykřikuje po nadechnutí a nahození brokovnice v jednom z osmi střelišť a napjatý jak struna čeká dvě tři vteřiny, až z odpalovací věže pětatřicetikilometrovou rychlostí vyletí asfaltový holub, přesněji 110 mm široký asfaltový terč. Nevnímá nic, dávno ví, že se shodnou ctižádostí neminout jich tu je osmašedesát panáčků. Střelnice v l´Acadie je po technické stránce perfektní a dokonalá. Ještě takovou nepoznal. Rovina s horizontem, na kterém jsou terče perfektně vidět. To je snad hloupost, že ji chtějí po olympiádě rozebrat do šrotu.

„Hop,“ vykřikuje už po padesáté. Suché prásknutí, houkačka oznamující trefu. Stále má nejmíň stopadesát tepů, ale jinak je to dobré, skvělé. Dvě položky bezchybně. Začíná si věřit, vidí šanci. Tři hodiny čekání v maringotce na třetí položku. Chvíle oraz na lehátku, procházka, myšlení a nemyšlení. Ve třetí položce (opět 25 střel) jednou mine. Teprve nyní se od trenéra Málka dozvídá, že pouze Reschke z NDR a Polák Sucharski zasáhli asfaltový terč pětasedmdesátkrát, že se 74 zásahy je zatím třetí až dvanáctý. Kdyby jedenkrát neminul… Proč vůbec minul?

(„Víte, byla to taková nešťastná náhoda na trojce vysoké. Slunce zběsile pálilo, střílel jsem s brýlemi proti slunci. Jak jsem se natočil k té věži, slunko bylo za mnou pod nějakým nešťastným úhlem. On mi ten jeho odraz blikl přes brýle do očí. Je to jen zlomek vteřiny, ale stačí, aby člověka vyvedl z míry.“)

Druhý den zase 75 střel a jediná mimo cíl. Bezchybný je pouze Holanďan Swinkels, blonďatý čahoun z Leuwardenu, se kterým se léta zná, i když se vždycky domlouvali pouze rukama. Se dvěma chybnými zásahy se tedy dělí o druhé místo s Reschkem. Místo nadšení si říká: škoda. I v téhle disciplíně platí, že s jídlem roste chuť. Takže: jak to bylo?

(„Zvláštní to bylo. V podstatě stejné počasí, samozřejmě brýle jsem odložil. V té psychické válce nervů však stačí i jedna překážející myšlenka. Bylo to na stejném stanovišti, za stejných okolností a představte si: já si najednou na to bliknutí z předcházejícího dne vzpomněl. A byla z toho nula.“)

Sobota, třetí a rozhodující den. Na okno bubnuje deštík. Takový zvláštní, to už má zmáknuté. Zlehounka prší, málem to nevnímáš a najednou na tobě není suchá niť. Déšť, slunce, déšť. Zase povláčí do l´Acadie tašku s převlečením. Ještě že maringotky mají klimatizaci, to je dar. Tašku má napěchovanou, u srdce je mu však lehce. Pozor na ten pocit! Teď už nesmí nic podcenit.

Střílí bezchybně. Stoprocentní úspěšnost. Ano, takhle. Pokývnutí hlavou, spěchá do maringotky. Kolem se začínají srocovat fotoreportéři: „One moment, please!“ Nerozumí slovům, gestům však ano. V té chvíli netuší, že jeho největšímu soupeři Reschkemu selhaly nervy. Jen cítí: dobré to bude. Co dobré, spektakulární. Do maringotky uhání trenér Málek a září: „Pepine, Swinkels v poslední položce minul“. Pak starostlivě dodává: „Nevychladni, za půl hodiny se s ním budeš rozstřelovat o zlatou.“

(„Tak nějak to tedy bylo. Abych řekl pravdu, já byl trochu zklamaný. Předně jsem myslel, že už mám padla a teď nanovo. A podle toho tance fotoreportérů jsem tajně doufal, že by to mohla být zlatá už nyní. Taky mně bylo trochu líto Swinkelse, který s prázdným pohledem postával opřený o zábradlí maringotky. Ale to vše jsem rychle zapudil. Začal jsem opět nahazovat a sušit, víte, to pořád potřebujete pro pocit jistoty. Nevycházet ze cviku. Cítím, že se mi srdce rozbušilo víc, než je zdrávo. Klid, klídek, říkal jsem si. Šel jsem se radši projít. Do kantýny pro jednu fantu, na WC a tak. Při prvním rozstřelu, který nic nerozhodl, pršelo. Já minul pátý terč, on osmnáctý. Měl smůlu. Přestože ty terče lítaly přesně, tak mu vítr foukl proti tomu holubovi, ten šel úplně vývrtkou vzhůru, takže střelil do volného prostoru. V té chvíli se situace obrátila v můj prospěch. Já už totiž ztratil hodně sebedůvěry při té nule na pátém holubovi, už jsem dodělával, smiřoval se se stříbrnou. Najednou do mě vstoupil nový elán. Trochu jsem se proběhl a opět se šlo na věc. Swinkels střílel první, tentokrát minul „můj“ pátý terč. On dokonce minul i šestý, rozhodčí mu tam však počítali zásah. Tohle jsem viděl a honem spolkl myšlenku protestovat. Každá myšlenka vyvádějící z klidu je nepříjemně nebezpečná. Říkal jsem si: odstřílíš to bezchybně a bude to.“)

A bylo to.

*

Letadlo ČSA polyká noční míle nad oceánem proti srsti času. Letušky s vědomím, že tihle cestující mají v zavazadlech taky osmičku olympijských medailí, štědře rozdávají úsměvy a kalíšky s nefalšovanou plzní. Letušky roztávají v dokonalé radosti. Zejména Tkáč, Mácha, bratři Svojanovští a Panáček u nich mají protekci.

„Ne, nechci, dejte mi prosím ještě jeden juice.“ Sedí zachumlaný do deky a snaží se podřimovat. Jenže právě tohle nejde. V kabině vepředu se dávno vytvořila skupinka kolem Jiřího Štědroně, který byl v Montrealu na mezinárodním mládežnickém táboře a jedna bujará píseň vedle druhé zaplňuje těsný prostor.

Události posledních dní jsou ještě příliš čerstvé. Těch neznámých a známých gratulantů. Dohadování se skupinou našich natvrdlých novinářů, někdy i přes drátěný plot. Nejvíc je asi potěšil informací, že kdysi při lovu na Slovensku netrefil jelena. A ty nádherné telegramy! Taky tréma, když mu znenadání při návštěvě v Klubu Optimistů v St. Adele místní taškář a šerif suverén vnutil do ruky svůj služební revolver a ukázal na terč. Ještě že kdysi míval častokrát v ruce malorážní pistoli. Čtyřikrát trefil do černého a zachránil prestiž olympijského vítěze.

Vida, Klub Optimistů, to není špatné. Oni měli dokonce i své desatero, jako když v dobách útrap dokázal zůstat nezdolný optimista Ježíš Kristus věřící na lepší příští časy. Ačkoliv jeho napadá, že člověk by se měl usmívat na život a na krušné životní události i bez desatera. Napadá ho to a krabatí důmyslnou tvář. Ptá se letušky: „Prosím vás, v kolik hodin máme přistát na Ruzyni?“ Pak začíná uvažovat o vlakovém spojení domů do Uherského Hradiště. Stanice v Uherském Hradišti je malebná, pokreslená postavičkami v krojích, přesně ve slováckém duchu.